Yamada Harumi 1956 – 2021

S lítostí v srdci se s Vámi musíme podělit o velice bolestnou zprávu. Před několika dny, po krátké nemoci, ve svém rodném Japonsku ze světa navždy odešla paní Harumi Yamada.

Harumi Yamada byla opravdu neodmyslitelnou součástí Česko-japonské společnosti. Není nikoho, kdo by pro Společnost udělal tolik, co dokázala tato dáma. Od organizace akcí propagujících japonskou kulturu přes koordinaci lektorů japonštiny, ke kterým také patřila, po výuku tušové malby sumi-e, vydávání knih, organizaci výstav, tvorbu novoročenek a mnoho dalšího. Mnohé z nás osobně učila, dávala cenné rady a byla nám oporou. Právě její laskavost, ochota a bezmezný zápal pro věc bylo to, co do společnosti přivádělo další a další nové členy a těm stávajícím dávalo bytí mezi námi smysl. A mnohdy i životní náplň. Není jiné osobnosti, která by se pro ČJS a studenty tolik rozdala, jež by za společnost a vztahy mezi Prahou a Japonskem doslova dýchala.

Osobně jsem se s Harumi začal potkávat v Česko-japonské společnosti někdy od roku 1997. A pak velmi intenzivně posledních pět let. Dodnes si však vybavuji zážitek z roku 2004: Měli jsme po představení v Sovových mlýnech, Harumi nám s přípravou i představením pomáhala. Po představení ke mně zamířila a já si myslel, že mi jde také jako ostatní gratulovat. „Ondřeji, nevím, jak moc ses za ten rok a půl v Kjótu naučil hrát kjógen, ale tvoje japonština je zatím příšerná.“ Studená sprcha v ten moment strašně namyšlenému nedostudovanému japanologovi. Zpětně nedokážu najít mnoho silnějších okamžiků, které by mě motivovaly víc. Nejen ke studiu. To byla Harumi. Laskavá, milá, ale především natolik silná, že se nemusela zdráhat pojmenovat věci pravými jmény. Někdy s ní nebylo lehké vyjít.

A mnohdy přesně tímhle přístupem sama jediná dokázala k zamyšlení a změně názoru přesvědčit všechny členy představenstva Společnosti.

Dodnes moc nechápu, kde k tomu dokázala brát sílu. Komunikovat s Japonskem, koordinovat výuku jazyka, učit ve Společnosti, učit na pražské japanologii i mnoha středních školách, organizovat novoroční koncerty a Benron Taikai, vytvářet učebnice a dávat pozor, že ostatní stíhají a na nic se nezapomíná. Cokoliv bylo potřeba, pokud to zvládla sama, zcela samozřejmě to udělala. Od administrativy, přes shánění japonských i českých dobrovolníků na akce, až po přenášení nevhodně umístněného nábytku, když se událost dočkala realizace. Kolik na Japonsko zacílených akcí by se v Praze nekonalo, kdyby je Harumi netlačila, spočítat nedokážu. Byla to právě Harumi, kdo dokázal lidi podnítit k činnosti a přimět je dotáhnout věci do konce. Ani spolupráce v České republice žijících Japonců s Čechy zajímajícími se o Japonsko by bez Harumi nikdy nedosáhla té úrovně, na které je teď.

Právě za toto bezprostřední lidské propojení dvou světů chystal Magistrát hl. m. Prahy pro Harumi speciální ocenění. Harumi bývala na každé akci, ochotná s kýmkoli si popovídat, a pro celou tuhle komunitu byla tím, čím je pro vějíř kaname – svorník spínající jednotlivá žebra vějíře. Nepatrný kolíček, bez kterého sebekrásnější vějíř nefunguje.

Říká se, že nikdo není nenahraditelný. Bohužel, v případě Harumi tohle naprosto neplatí. Já sám si nedovedu představit, jak to tu bez Harumi budeme zvládat. Zcela určitě ne tak dobře, jako to šlo s ní.

Do kůže ostrý chlad
šlápl jsem v ložnici
na hřeben zesnulé ženy

Takhle se teď patrně bude cítit většina z nás i Haruminých studentů, když přijdeme do kanceláře, učebny, nebo jen otevřeme její učebnici. Ale nejsem si jistý, že zrovna tohle by si Harumi přála.

Harumi, spousta lidí teď píše na Facebook, jak moc jsi jim dala, jak velikou inspirací jsi jim byla, co všechno jsi je naučila. Mnozí Tě vnímají jako člověka mnohem bližšího než lektorku. To je něco, co tenhle svět tak, jak ho chápeme, naprosto přesahuje. To je něco, co tu zůstává, i když Ty jsi odešla. A my nemůžeme více, než se snažit dát prostor Tvým studentům dále se rozvíjet a nechat růst květiny, jejichž semena jsi nechala vyklíčit v jejich srdcích. Věz prosím, že pro to všichni uděláme, co budeme moci.

Harumi, děkujeme. Opravdu moc.

Ondřej Hýbl
předseda Česko-japonské společnosti