Chráněná dílna Enju
Podpořte s námi pracovníky v japonské chráněné dílně a zakupte si u nás jejich pečlivě ušité výrobky z kimon!
K dostání na stánku ČJS na Japonských dnech v Průhonické botanické zahradě 5.-6.9.2026 a pak i na ehopu ČJS (pod názvem MakiLab – věci z kimon).
Pracoviště podporovaného zaměstnávání typu B
Představení Enju (dílny, jídelny a Enju Foods)
Pracoviště podporovaného zaměstnávání typu B (就労継続支援B型作業所) jsou pracoviště, které poskytuje podporu lidem s tělesným postižením, aby mohli stabilně pracovat. Místa, kde lze tuto podporu čerpat, se nacházejí v různých oborech. Pracoviště typu A fungují podobně jako běžné zaměstnání na plný úvazek, zatímco typ B je přístupnější formou práce, která umožňuje pracovat s ohledem na zdravotní stav a aktuální kondici jednotlivých pracovníků.
Enju vzniklo v roce 2015 v Ósace se sloganem „Lidé se zdravotním postižením podporují místní komunitu a kulturu“. Později byla zahájena činnost také v Čibě. V rezidenční čtvrti Šigino v Ósace funguje jídelna a dílna, zatímco Enju Foods se nachází v zelené oblasti obklopené rýžovými poli a zahradami v okrese Sanbu v prefektuře Čiba. Jeho součástí je dílna, kuchyně a zahrada.
Jednou z charakteristických činností dílen Enju je upcyklace kimona. Kimona se zpracovávají a upcyklují jak v Ósace, tak v Čibě. Proces upcyklace kimona se skládá z několika fází, jako je jeho rozpárání, praní, sešívání jednotlivých částí nebo žehlení. Protože uživateli mají každý jiné postižení a schopnosti, jednotliví lidé se podílejí na těch činnostech, které zvládají. Na práci dohlížejí pracovníci se zkušenostmi v šití. V Ósace dochází přibližně 35 pracovníků, v Čibě přibližně 25.
Pozdrav od ředitelky / zástupce organizace
Staré japonské textilie × práce lidí se zdravotním postižením × udržitelnost
Kultura je přirozenou součástí našeho každodenního života. V kultuře, kterou vybudovali naši předkové, je něco, co je pro dané místo a jeho obyvatele důležité – a právě proto se zachovala až do dnešních dnů.
Abychom tuto vzácnou kulturu uchovali a dále o ni pečovali, věnujeme se společně s lidmi se zdravotním postižením výrobě různých předmětů.
Kimono je pro Japonce vzácným oděvem, který si lidé často nechávají ušít pro důležité a slavnostní příležitosti. Látky na kimona, které se nosí v nejrůznějších situacích – od každodenního nošení až po slavnostní příležitosti –, jsou tkané v duchu japonské citlivosti, která v přírodě i ve všem na světě nachází posvátnost, a tato citlivost se projevuje prostřednictvím barev a vzorů, z nichž každý má svůj vlastní význam.
Už jen při té představě mě naplňuje radost. A navíc – tyto látky plné různých vzpomínek různých lidí budou používány v každodenním životě v České republice, ve střední Evropě, tak daleko od Japonska! Bylo by mi potěšením, kdyby Češi v těchto textilních výrobcích pocítili cit japonské kultury.
Taška přes rameno
Tašky přes rameno vyrábí v rámci pracoviště pro lidi se zdravotním postižením Enju Foods, které se nachází v městě Jokošibahikari v prefektuře Čiba. V Enju Foods se věnují přešívání a upcyklaci kimon, pěstování zeleniny na zahradě, vaření v kuchyni a na zahradě také chovají kuřata.
Šití se zde věnuje klidný mladý muž kolem pětadvaceti let jménem Kóki. Žije s rodiči, mladším bratrem, který chodí na druhý stupeň základní školy, a mladší sestrou, která navštěvuje první stupeň – celkem tedy v pětičlenné rodině. Nedaleko bydlí jeho babička.
Kóki začal vyrábět tašky přes rameno v době, Kdy se dílna poprvé začala věnovat šití. V té době spočívala hlavní náplň práce v rozpárávání darovaných kimon a jejich přeměně na látku, proto na samotnou výrobu výrobků nezbývalo mnoho času. Právě tehdy vznikla myšlenka: Jak co nejlépe využít látky z kimon nejrůznějších barev a vzorů? A jak s pomocí schopností jednotlivých uživatelů vytvořit výrobek? Výsledkem byla právě tato taška přes rameno.
Někdo rozpárá kimona, jiný pečlivě odstraní zbylé nitě, další látky vypere a vyžehlí. Následuje nastříhání látky podle střihu – zvlášť popruhu, vnější a vnitřní části tašky – a nakonec přijde na řadu šití. Práce až po stříhání látky proběhly hladce díky tomu, že se jich ujali lidé, kteří danou činnost zvládnou dobře.
V té době nikdo z uživatelů šicí stroj neuměl obsluhovat a jsme si lámali hlavu nad tím, komu šití svěřit. Kóki sice se šicím strojem neměl žádné zkušenosti, dokázal se však na práci soustředit a věnovat se jí klidně a trpělivě. Proto se rozhodli šití svěřit právě jemu.
Zpočátku dělal mnoho chyb, ale společně s pracovníky postupně hledal způsoby, jak práci zvládnout, a pilně trénoval. Postupně se naučil ovládat šicí stroj. Učil se také, jak látku založit, kde a v jakém pořadí jednotlivé části sešít, jakým směrem látku otočit a jak ji správně vyžehlit. I přes opakované neúspěchy, se postupně naučil ušít tašku přes rameno sám, bez pomoci a rad pracovníků.
Tašku přes rameno, kterou poprvé vyrobil úplně sám, dostal Kóki jako připomínku tohoto úspěchu. On se však rozhodl věnovat ji své babičce, která ho vždy podporovala.
Den poté, co jí tašku daroval, přišel Kóki za pracovníky. Přestože pro něj obvykle není snadné sám od sebe začít mluvit, tentokrát jim přišel říct:
„Tašku přes rameno, kterou jsem poprvé vyrobil úplně sám, jsem dal babičce. Babička z ní měla velikou radost. A protože měla radost babička, měl jsem radost i já.“
Když to říkal, měl ve tváři velmi šťastný a spokojený výraz.
